Srnčí zvěř v lesním prostředí nezpůsobuje tak znatelné škody jako zvěř vysoká, dančí a mufloní, ale i přesto ve velkém množství zvěře mohou být škody značně znatelné.

Na rozdíl od vysoké a mufloní zvěře srnčí neloupe, ale škodu způsobuje jen otloukáním a okusem cca do výšky 1,2 m. Okus terminálního výhonku představuje do budoucího lesnického hospodářství problém, proto je třeba škodám předcházet.

Rozsáhlé pole představuje pro zvěř ideální kryt, kde má i potravu. Vzniklé škody jsou způsobeny více sešlapáním jak vlastní konzumací, ale obvykle bývají v únosném množství.

V neúnosném množství škodám lze zabránit pouze regulací. Vliv prostředí a pozměněné potravní nároky mají vliv na škody srnčí zvěře. Časová diferenciace a druhové složení přirozené potravy bývají častou příčinou škod, zatímco v lesním prostředí nikoli.

Po redukci remízků s výskytem dřevin, kde jsou způsobené škody zvěří, které nebyly brány v potaz, zvěř migruje do lesních porostů, kde hledá doplňkovou potravu zejména měkké dřevnaté části rostlin.

Škody jsou úměrné početnosti zvěře, ročnímu období a atraktivnosti dřevin. V zimním období a při vysoké sněhové pokrývce, kdy má zvěř větší nouzi o potravu, vznikají škody více.

Z jehličnatých dřevin upřednostňují nejvíce jedli a z listnatých dřevin jsou nejohroženější jasany a javory. Mimo zimní období zvěř škodí mimo jiné na jaře, kdy ukusuje čerstvé rašící výhonky. Ve vegetačním období na lesních kulturách téměř neškodí.