Lovectví bylo jedním z nejstarších zaměstnání člověka, který si jím zajišťoval obživu dříve, než poznal zemědělství. Již tehdy se naučil, že lovecký úspěch mu může zajistit jen dokonalá znalost života rozličných druhů zvířat a způsobu jejího lovu.

Zpočátku se lovec zmocňoval všech zvířat, která mu mohla poskytnout potravu, a to v kterémkoliv období jejich života, kdy mu mohla skýtat užitek. Teprve postupem doby, kdy již nebyl odkázán na lov jako na jediný způsob zachování života, se stávalo lovectví více zábavou a člověk omezil lov jen na některá zvířata, které nazval zvěří.

O ni pak začal pečovat různými zákazy a příkazy, z nichž později vznikly hospodářské instrukce, pokyny k péči o zvěř a tradice a vše, co dnes nazýváme myslivostí.

„Lov zvěře jako součást výkonu práva myslivosti úzce souvisí s chovem i ochranou zvěře, a také se zájmy ochrany přírody. Lov zvěře je tedy záměrnou hospodářskou činností.“ (Wolf).

Podle druhu zvěře, denní doby, ročního období, terénu, počtu střelců a zkušeností vybíráme některý z mnoha způsobů lovu. Mezi hlavní způsoby patří:

• osamělý lov – čekaná, šoulačka a slídění
• společný lov – ploužení, nadháňka, naháňka, kruhová leč
• odchyt zvěře – zajíci, spárkatá zvěř, bažanti
• lapání – šelmy, škodná, krkavcovití
• zvláštní způsoby – sokolnictví, norování, fretkován